Exactly one year ago I made a decision: I wanna be a photographer. (ENG / CZ)

In march 2018 I visited Bali for the first time. It was very short 12 days visit, I cannot even imagine now how short that actually was. But it made me to realise two very important things and since than my life was never the same. It helped me to discover which pieces of my life are not okay and also where I actually wanna go. 12 freaking days, can you believe it? I guess that was maybe because I already knew what I needed to be told be the universe in here or something. And actually when I look back today, I am truly moved with the number of people I met, number of experience, number of hard decisions, sleepless nights, crying and laughing, being down, being up… So let’s do a little summary of my #nevergiveuppaysoff moment I am going through right now. Also check out my pictures I took in past one year… Let’s go all the way back to last April, guys!

V roce 2018 jsem byla na Bali poprvé. Byla to velice krátká 12denní návštěva, vlastně si teď ani nedovedu představit být tu jenom 12 dnů, tak strašně krátké mi to přijde. Nicméně i tenhle krátký čas a nevím, proč, zda za to může Bali, odpočinek, focení, lidé… zkrátka mi tahle dovolená trochu pomohla otevřít oči a rozklíčovat, co mi v životě chybí a co tak trochu přebývá. A když se teď kouknu o ten rok zpátky, jsem fakt dojatá, kolik zajímavých lidí jsem potkala, ten rok byl plný nových zkušeností a probděných nocí, pláče i štěstí, byl nahoru a dolů, byl hustej a těžkej. Provedu vás taky svým foto-rokem, pěkně měsíc po měsíci, jste ready na pořádnou jízdu?

April 2018
Hallstatt, Austria

You have to quit your job

First things first, the most important part of my life – my job – was not okay in March 2018. Not even close to okay. I realised I don’t want to work where I worked back then. I actually quit the work already in fall previous year (2017), but after a chat with my boss we decided I will work for them as an external support (He needed me for managing projects and I could use the money, seemed like a win win situation. Huuuge mistake, it only extended the agony of me leaving which I guess we all knew must come. I thought, I kept telling myself, my work was build on creativity and communication. But mostly it meant stressful e-mails, bully-clients, toxic envious colleagues. Well and what didn’t help was that I was good at the job, honestly I was. I closed deals, created strategies, moved our clients’ social media accounts forward. I wanted to do my best, sometimes you feel like you need to work your ass of to be actually worth someone’s approval, right? So I smashed it, pushed it, worked late nights. And the money was my reward. And I bought stuff that I believed will make me happy. Also I wanted to spend the money on travelling, so my solution to this “I am not happy at this job but I would be even less happy without it” situation was I will work remotely, cuz I felt maybe that is that partial freedom I need and will help me to feel better.  But even in here in Bali from where I worked remotely I was stressed because the atmosphere in the job was literally eating me alive. And when I understood this, it was kind of easy to finally quit.

Musíš odejít z tý práce

Tak zaprvé sem pochopila, že ta pro mě vlastně nejdůležitější součást života, tedy práce, není vůbec okay. Že můj vztah k tomu konkrétnímu pracovnímu prostředí, kolektivu, atmosféře je strašně špatně. Vlastně jsem z té práce už jednou odešla, na podzim předchozího roku (tedy v roce 2017!), ale poté jsme se dohodli, že tam budu vlastně pracovat dál externě. Co si budem povídat, byla jsem v tom dobrá, takže oni měli dál sílu, kterou potřebovali a mě se ty peníze fakt hodily. Já jsem si pořád tak nějak tvrdila, že moje práce je postavená na kreativitě a komunikaci, ale ve skutečnosti to spíš byly stresující e-maily, klienti, co se bohužel někdy vyžívají v šikaně či power play a mít v kolektivu závistivého nebo toxického kolegu taky úplně atmosféře nepomáhá. Tím spíš, když v tom co děláš, jsi prostě dobrej (a to já upřímně prostě byla). Snažila jsem se ze sebe vymáčknout to nejlepší. My lidi máme tendence pracovat až moc, abychom měli pocit, že si fakt zasluhujeme uznání. Také se mi dost hodily ty peníze, které jsem chtěla utrácet za cestování, takže jsem žila s myšlenkou “sice v té práci nejsem úplně happy, ale bez ní by to mohlo být horší”. Ale i když jsem vlastnš měla, co jsem chtěla, pracovala jsem na dálku z Bali, prostě mě to sžíralo za živa. Uvědomila jsem si to, konečně jsem si tím byla jistější a konečně jsem odešla.

May 2018
Wachau, Austria

June 2018
Los Angeles & Malibu, USA

July 2018
Vila Nova de Milfontes & Lisbon, Portugal

It was a hard decision because we can say thousand times you don’t need money to be happy, but truth is – you need money to be free and you need money to be able to fulfill your vision. Whatever that is. Being a photographer, dancer, saving the world or having kids. You cannot live on this planet without money. And I was scared and insecure. But I started to push my Instagram workshops and social media consulting more, I started to offer taking pictures for free so I can start building my portfolio… It was hard, because suddenly you are the only one who is responsible for your salary and every month you don’t know what happens next and to be honest – me and money? We are baaaaad together, I had no savings, no discipline and I am responsible for many of my sleepless nights worrying about money. There were times I was like “okay, you tried, let’s find you a real job!”, but to be honest? I am so glad I listened to the inner voice of my inner voice that told me “try one more month, you can figure this out”, because otherwise my life would never change.

To rozhodnutí bylo fakt těžký, protože si můžeš tisíckrát říct, že peníze nepotřebuješ ke štěstí, ale na druhou stranu je potřebuješ ke svobodě a k naplňování svých osobních cílů a vizí. Ať je to cokoli. Ať je to stát se fografkou, tanečníkem, zachránit planetu, mít rodinu. Na všechno z toho potřebuješ peníze. A já jsem se fakt dost bála a cítila jsem velikou nejistotu. Začala jsem víc tlačit svoje Instagram workshopy a social media konzultace ale také jsem začala fotit. Nejprve zadarmo, abych si vybudovala portfolio. Bylo to fakt strašně těžký, protože já a peníze? My jsme spolu fakt španý, dělá mi veliký problémy šetřit a být disciplinovaná. Byly chvíle, kdy jsem si řekla “okay, zkusila sis to, tak ti teď najdeme skutečnou práci, ju?”. No upřímně jsem docela ráda, že jsem poslechla svůj vnitřní hlas tohohle vnitřního hlasu a neudělala jsem to, protože můj život by byl asi pořád stejnej.

July 2018
My mothers wedding, Prague, Czech republic

Aki, you gonna be a photographer

Second thing I realised in Bali in 2018 is how incredibly happy photography makes me. I always loved to take pictures and enjoyed it but here, in Bali, it again grew stronger. I don’t know what is that about this island, but it keeps showing me who I am and who I wanna be. I loved doing nature shots here, details in cafés but mostly – shooting people! I had my small Olympus OMD camera with me, which I still truly believe is the best camera in the world and best friend for travellers, but I also felt the urge to upgrade. And I decided it’s time, Aki, you gonna be a photographer. 

Za druhé mi Bali ukázalo něco, co jsem taky dávno věděla, ale zase – tady to prostě najednou bylo silnější. A to – jak strašně moc šťastnou mě dělá focení. Přírody, po kavárničkách, ale hlavně – lidí. Pořád věřím tomu, že moje milované Olympus OMDéčko je nejlepší cestovatelský parťák pod sluncem, ale já jsem si došla k tomu, že chci fullframe, že chci upgrade. A pořádnej portrétní objektiv! Nejdříve jsem si říkala, že chci být fotografka. A pak sem si řekla, že prostě budu. že třeba ne hned, ale prostě budu fotit a budu trénovat a budu tím trávit čas a to bude ta správná cesta.

August 2018
Slovenia

I am crying right now while writing these words, to be honest, I am very moved because today, right now I finally see the result of a one year work. And it’s exactly one year now, I ma sure because I bought the camera the last day of March and I forced my friends to get up at 5 am on 1st of April to go for a trip to Hallstatt in Austria so I can try out the new camera. They thought I make an April’s fools day joke and I remember my friend Matt calling me names because he couldn’t believe I really want him to get up at 5 am on Sunday and drive through the rainy Alps to Hallstatt. But friends are friends because they do things for you other people wouldn’t. So we got up, drove into the rainy dark night and we went to Hallstatt.

Jsem teď taková dojatá protože si uvědomuju, že je to přesně rok. Ten nový foťák jsem si koupila na konci března a vím to přesně, protože jsem nutila kluky, aby se mnou jeli na ranní shoot do Hallstattu, abych mohla foťák vyzkoušet. Pamatuju si, jak Matt sprostě nadával v pět ráno, když jsme ho nutila vstát do nula stupňů a deště. Snažil se mi vnutit, že to je Apríl a že to nemyslím vážně. Ale od toho jsou kamarádi, aby pro tebe udělali to, co jiný lidi ne. Takže jsme fakt vstali a vyrazili jsme do tmy směr Hallstatt.

September 2018
London, United Kingdom

I immediately started to learn how to set the camera manually. That was, I felt, essential for me to do right away otherwise I would get comfy and lazy and would end up shooting on semi-auto regime, I know myself, haha! The first shooting was hard. I remember crying behind a corner cuz I doubted my decision to spend kind of a lot of money on a big (even though second hand) camera and on even more expensive portrait lens. I felt like I have no idea what I’m doing. I felt like a “full-frame-camera-policeman” will grab my hand and tell me “Girl, you are not good enough to shoot on this camera, this camera is only for people with real talent, here’s an iPhone”. Impostor syndrome at it’s best. But anyway, no one told me that and eventually I stopped telling that to myself too. And I started to shoot. A lot.

Ihned jsem se začala nutit do toho nastavovat foťák ručně, cítila jsem, že je to naprosto zásadní pro tom, abych se rychleji posouvala a nespokojila se jen s automatickým či poloautomatickým nastavním, znám se! Jak jednou zpohodlním, už se do toho nepustím. Ale to první focení byla fakt těžký! Pamatuju si, jak jsem tajně odběhla za roh brečet, protože jsem si vůbec nebyla jistá, že jsem udělala dobrý rozhodnutí koupit si tenhle drahej velkej foťák a ten ještě dražší objektiv. Cítila jsem, že nemám vůbec ponětí o tom, co dělám, že ke mně skočí full-frame-foťákový policista, čapně mě za ruku a řekne mi “Holka, tyhle foťky jsou jen pro lidi s talentem, tady máš iPhone, to je pro tebe lepší…”. Impostor syndrom (pogooglete kdyžtak) v té nejčistší podobě. Nicméně – nikdo mi takového neřekl a pak i přišel čas, kdy jsem si to přestala říkat i sama sobě já. A začala jsem, fotit. Hodně.

October 2018
Peru

November 2018
Berlin, Germany

A little reminder where I was last year

This text is not “how to become a photographer in 5 easy steps over night” kind of thing. This article is a reminder for me and for all of you that sometimes you need to do decisions that are hard. The hardest thing is not to see results right away. Sometimes you need to be patient. Day, months, years to see some progress. And that is why I am writing this today. To see I was crying in Hallstatt one year ago because I was scared I made a mistake and I will never learn how to use the camera. In a year from now I will read this article written in Bali, Aki again crying (I am such a pussy) after having multiple photoshoots this week and maybe I will be moved again with my journey that today, on 15th of April 2019 lies in front of me and I cannot wait what future brings.

Taková připomínka toho, kde jsem byla před rokem

Tenhle článek není o tom “jak se stát fotografem v pěti snadných krocích”. Tenhle text je připomínkou pro mě i vás ostatní, že někdy jsou rozhodnutí v životěprostě strašně těžký. Vtěšinou ty nejdůležitější jsou nejtěžší, to se říká, ne? A že nejtěžší na nich je to, že jejich dopad nevidíš hned. Někdy na výsledek čekáš dny, měsíce, roky a trvá to, než pokrok uvidíš. A proto to dnes píšu. Abych si přopomněla jak jsem přesně před rokem plakala v Hallstattu kvůli tomu, že se nikdy nenaučím ten foťák ovládat. A za rok? Za rok budu číst tenhle článek, který jsem psala dojatá (Aki, seš fakt fňukna) na Bali poté, co jsem měla v uplynulém týdnu několik komerčních focení a víte co? Třeba budu zase dojatá z té cesty, která je pro mě dnes, 15. dubna 2019, jednou velkou neznámou, na kterou se ale strašlivě těším!

December 2018
Bali, Indonesia

January 2019
Bali, Indonesia

February 2019
Bali & Trawangan, Indonesia

March 2019
Bali, Indonesia

Yesterday I edited a set of pictures from one of the best photoshoots I experienced in past 12 months. Here you have the pictures and thank you, Steph, for believing in me and for sharing your time, values and ideas with me. Let’s see if that little girl who bought a camera last year with a dream of being a portrait photographer is at least one step closer. I believe so. The first step is the hardest but the most important one. #nevergiveup 

Včera jsem editovala spoustu fotek, mezi nimi byly i fotky z pro mě jednoho z nejlepších fotošůtů v uplynulém roce. Tady je s vámi sdílím a děkuji tím Steph, mojí “modelce” za to, že ve mě věřila, strávila se mnou čas, sdílela se mnou své myšlenky a hodnoty. Bylo to neskutečně inspirativní. Tak se podívejme, jestli ta malá vystrašená holka, co si loni koupila foťák s tím, že bude fotografkou, je alespoň o jeden krok blíž svému cíli. Já bych řekla, že ano, protože ten první krok je sice nejtěžší, ale taky nejdůležitější. #nevergiveup

April 2019
Bali & Trawangan, Indonesia